právě vychází klenot literatury o bojových uměních

BUBIŠI / BUBISHI

n e b o l i

BIBLE  KARATE

v překladu a s komentářem

PATRICKA  McCARTHYHO

CAD PRESS

O b s a h

Pozadí vzniku a významu Bubiši

Spis Bubiši je zároveň tvůrcem i produktem historie. V této části budeme zkoumat jeho původ, historické kořeny tohoto díla, a ukážeme si i jeho vliv na historii bojových umění. Možná lépe pochopíme, co Bubiši ztělesňuje, pokud si blíže objasníme význam jednotlivých částí tohoto slova samotného. Znak vyslovovaný jako bu znamená „boj, bojový, vojenský“. Znak bi znamená „zabezpečit, poskytnout anebo připravit“. Znak ši (shi) znamená „záznam“, „zápis“. Dohromady tedy název znamená „příručka bojové přípravy“. V kontextu karate Bubiši představuje starobylý, patriarchální pramen znalostí a vědomostí, zřídlo z kterého tryská síla a moudrost pro ty, kdož jsou dosti odvážní, aby přijali jejího ducha. Bubiši po generace uchovávala původní předpisy z nichž vycházejí všechny civilní bojové tradice. Zprostředkovávala žákům tajemství starých mistrů, učení, které je ještě i dnes zakryto rouškou tajemství a je dalším cílem mého úsilí.
Pokud odhalíme původní význam a metody tradičního čínského kung-fu (též známého jako čchüan-fa (quanfa) neboli „cesta pěsti“, kterou Japonci nazývají kempó), Bubiši nám přesvědčivě podává jak praktické, tak i „nepraktické“ hodnoty civilních bojových tradic. Zároveň s tím odhaluje hodnoty karatedó a poznání, které leží za viditelným výsledkem tělesného tréninku. Nasměruje-li člověk během této cesty svou pozornost dovnitř, karatedó se stane kanálem, jenž mu zprostředkuje hlubší porozumění sobě samému a zároveň ho dovede i k uvědomění si vlastní role v životě všeobecně, jakož i pochopení světa v kterém žije.

Dopad Bubiši na moderní karatedó

Přestože Bubiši je dokument charakteristický pro kung-fu Mnišské pěsti a Bílého jeřába, její vliv je mnohem širší. Přestože přesné datum jejího vydání i jméno autora zůstávají zahaleny tajemstvím, je nepochybně cenným pramenem historických informací, které umožňují hlubší pohled na karatedó, jeho filozofii, historii a použití. Proto se mnohé nejznámější osobnosti moderního karatedó na toto dílo odvolávaly, anebo jeho části přímo citovaly a opisovaly.
Podstatná část knihy Karatedó kjóhan (Karate-do Kyohan) Gičina Funakošiho (Gichin Funakoshi; 1868-1975) je přímo převzata z Bubiši.

Tohoto spisu si vážil i Higašionna Kanrjó (Higashionna Kanryo; 1853-1915) a jeho hlavní žák

Mijagi Čódžun (Miyagi Chojun; 1888-1915) si zvolil název Godžu-rjú (Goju Ryu) podle pasáže tohoto textu (viz článek 13), aby symbolizoval jeho unikátní styl, a považoval Bubiši za „bibli“ civilních bojových umění.

Z Bubiši čerpal i Šimabukuro Tacuo (Shimabukuro Tatsuo; 1908-75)

když zakládal svůj styl karate – Iššin-rjú (Isshin-Ryu). Bubiši hluboce ovlivnila i Jamagučiho „Kočku“ Gógena (Yamaguchi Gogen; 1909-89), a to do takové míry, že ji veřejně označil za „nejcennější text“.
Mabuni Kenwa (1889-1952), jenž byl géniem karate a expertem kobu-džucu (kobu-jutsu), se zasloužil o spojení dvou hlavních proudů karate-džucu, když před více než půl stoletím vytvořil svůj styl Šito-rjú (Shito-ryu). V roce 1934 v knize Kobó džizai karate kempó seipai no kenkjú (Kobo Jizai Karate Kempo Seipai no Kenkyu) napsal: „Když jsem si pořizoval kopii čínské knihy o kempó, kterou můj vážený mistr Itosu Anko osobně opsal, používal jsem Bubiši při svém zkoumání a tajně jsem ji opatroval jako poklad“. V tomtéž roce Mabuni sensei jako první představil Bubiši veřejnosti. Tím, že Mabuni Kenwa zpřístupnil Bubiši veřejnosti, zpřístupnil také odkaz, který je tak hluboký, že dokonce ještě i dnes nedokážeme jeho hloubku a rozsah ani změřit, ani dokonale pochopit.


Pravděpodobný čínský původ Bubiši

Kniha Bubiši nenese autorovo jméno, datum ani místo vydání. Proto přesné okolnosti jejího původu nejsou k dispozici. Odhaduje se, že Bubiši se z Fu-čou (Fuzhou) na Okinawu dostala někdy okolo poloviny nebo koncem devatenáctého století. Ale kdo ji tam přinesl zůstává záhadou. Existuje sice několik hypotéz o příchodu Bubiši na Okinawu, ale bohužel, žádnou z nich nemůžeme jednoznačně doložit. Na druhé straně existuje důkaz popisující zkušenosti řady velmi známých Okinawců, kteří cestovali do Říše středu s jediným cílem − studovat zde bojová umění.
Mnozí trvají na tom, že Bubiši se na Okinawu dostala prostřednictvím mistra jejich učitele. Jiná teorie naznačuje, že se zde Bubiši objevila během čínské kolonizace, mezi přistěhovalci, kteří se usadili ve čtvrti Kuninda v Naha. Další teorie tvrdí, že Bubiši je sbírkou vědomostí sesbíraných jistým Okinawcem, který mnoho let studoval v Číně a patřil k tajnému bratrstvu.


Všechny tyto domněnky zní vcelku pravděpodobně. Avšak, zhodnotíme-li tyto teorie kriticky a přihlédneme-li i ke skutečnosti, že dnes nemáme k dispozici dostatek faktických informací, dojdeme k závěru, že jednoduše zůstávají jen spekulacemi.
Je docela možné, že okolnosti objevení se Bubiši na Okinawě zůstanou navždy zastřeny prachem minulosti. Ale namísto toho, abychom podporovali anebo odmítali jednotlivé domněnky, raději jednoduše oceníme úsilí statečných jedinců, kteří se plavili v neklidných vodách mezi dvěmi kulturami, aby rozvíjeli a šířili tuto starodávnou tradici. Nepopiratelnou skutečností je, že Okinawci pěstovali čínské tradiční bojové styly, které dále rozvíjeli, čímž vytvořili základ, z kterého vzešlo moderní karate a kobu-džucu (kobu-jutsu).

Dvě Bubiši

Existují vlastně dvě Bubiši. Obě pochází z Číny, z oblasti Fu-čou (Fuzhou). První spis je monumentální pojednání o umění války, jenž vydal v období dynastie Ming (1366-1644) Mao Jüan-i (Mao Yuanyi), zatímco druhá Bubiši, o které se všeobecně předpokládá, že vznikla v období dynastie Čching (Qing; 1644-1911), je ta, která se objevila na Okinawě. Původně je psána v mandarínské čínštině a čínské znaky pro Bubiši se čtou jako „Wu-pej-č’“ („Wu Bei Zhi“), ale v zájmu zjednodušení budeme namísto tohoto názvu používat raději japonskou výslovnost.

BUBIŠI MAO JÜAN-IA (MAO YUANYI)

Tento autoritativní text o umění války z roku 1621 si v žádném případě nesmíme mýlit s rozpravou Sun-c’iho. Jeho autorem je Mao Jüan-i (Mao Yuanyi), velmi vlivný muž, zběhlý ve vojenských záležitostech a značně ovlivněný svým dědečkem, Mao Kunem, který byl podpředsedou fuťienského provinčního soudu. Uvědomujíce si úpadek bojeschopnosti vládních jednotek, považoval Mao za povinnost pokusit se o nápravu. Poté, co strávil přes patnáct let výzkumem a studiem více než dvou tisíc knih, sestavil tento obdivuhodný dokument, který se skládá z 240 kapitol uspořádaných v pěti částech a v jednadevadesáti svazcích. Dnes je kopie tohoto spisu starostlivě uložena za úctyhodnými zdmi Harvardské univerzitní knihovny.
Maova Bubiši je souhrnem znalostí ze všech oblastí spojených s činností vojska: od strategie vedení války, přes námořní manévry a rozmístění vojenských jednotek, až po boj zblízka – se zbraní i beze zbraní. Obsahuje i mapy, tabulky, ilustrace a nákresy. Kapitoly 1 až 18 se věnují principům vojenského rozhodování; kapitoly 19 až 51 se týkají taktiky; kapitoly 52 až 92 se týkají systému bojového výcviku; kapitoly 93 až 147 se zabývají logistikou [přesun vojsk, zásobování a doprava]; a kapitoly 148 až 240 jsou věnovány otázkám vojenské okupace dobytých území.
Jedna část uvedeného spisu obsahuje různé ilustrace zobrazující boj muže proti muži, se zbraní i bez ní. O této části se předpokládá, že byla převzata z dokumentu nazvaného Ťi-siao Sin-šu (Jixiao Xinshu; japonsky Kiko Šinšó / Shinsho), který se skládal z osmnácti kapitol a byl vydán v roce 1561 slavným čínským generálem Čchi Ťi-kuangem (Qi Jiguang; 1522-87). Existují jisté podobnosti mezi Čchiovou sérií dvaatřiceti ilustrací sebeobrany a zobrazeními boje holýma rukama, které se objevují v Bubiši.
Výše uvedený spis podléhal utajení a byl přístupný jen oprávněným osobám, čelným představitelům armády, vysokým vládním úředníkům a dalším vybraným lidem. Během dynastie Čching (Qing) se totiž úřady obávaly, že tento spis padne do rukou rebelů a bude použit k protivládní činnosti.


OKINAWSKÁ BUBIŠI

Okinawská Bubiši je antologií čínského kung-fu: obsahuje pojednání o historii, filozofii a použití bojových umění. Tato kompilace se zaměřuje na styl Bílého jeřába z vesnice Jung-čchun (Yongchun) v provincii Fu-ťien (Fujian), avšak pojednává i o kung-fu šaolinské Mnišské pěsti a objasňuje též svůj vztah k tradičním okinawským bojovým uměním karatedó.
Obsahem třiceti dvou článků je historie kung-fu Bílého jeřába, morální filozofie, poučení o etice, porovnání stylů, obranné použití, bylinná léčba, tréninkové postupy a box Mnišské pěsti. To nám naznačuje, že okinawská Bubiši se původně skládala z několika menších knih, anebo oddílů větší knihy. Zatímco některé části tohoto souboru jsou poměrně jednoduché a snadno srozumitelné, mnohé jiné jsou pro nás, bohužel, nesrozumitelné. Klasická čínština, jakou je napsaná i Bubiši, byla dokonce i v době jejího vzniku pro běžného člověka nesrozumitelná. Mnohé z výrazů pro tehdejší tréninkové metody jsou tudíž zapomenuty. Dalším problémem byly čínské znaky, jejichž původní význam se časem změnil, anebo se už nepoužívají.
A navíc: ve staročínských školách bojových umění platilo železné pravidlo tajemství a proto byly techniky často označovány jmény, které před nezasvěcenými maskovaly jejich skutečný význam. A tak jen ti, kteří skýtali záruku, že se budou aktivně věnovat praktikování stylu, byli poučeni o skutečném významu a použití technik. Cvičení tohoto stylu, kdysi v Číně rozšířená, z větší části na Okinawu odevzdaná nebyla. Proto byla tato pojmenování technik (např. Strážce zavírá bránu) vytvářena tak, aby bez přesné znalosti techniky znemožnila rozluštit přesný význam technik. V rozporu s obecně rozšířeným názorem tedy není Bubiši v žádném případě rukopisem srozumitelným pro většinu Číňanů a Japonců jen proto, že oba národy umí číst ideogramy. Z výše uvedeného důvodu také většina Číňanů – ať už praktikovali bojová umění anebo ne – neměla o významu těchto abstraktních popisů ani tušení. Jak pro Japonce, tak pro Okinawce zůstávala podstata Bubiši bez odpovídající furigany (fonetické znaky, které by jim pomohly objasnit význam a použití čínských znaků) nejasnou.
Je zde též překvapivě obsáhlá pasáž o použití čínských bylin a jiných léčivých prostředků, poskytující nám podnětné seznámení se stránkou tréninku, který už v naší době není módní. Články 10, 11, 12, 19, 22, 30 a 31 popisují různé směsi způsobem, jenž předpokládá, že čtenář má už jisté vědomosti o principech bylinné léčby. Jsou neobyčejně stručné a narušované gramatickými chybami (způsobenými četným ručním kopírováním za starých časů). Z tohoto důvodu se překlad tohoto oddílu stal nejtěžší částí práce. Ale po letech usilovného výzkumu jsem schopen předložit první přímý, nezkrácený překlad do jakéhokoliv jazyka. Podotýkám, že o překlad této části se pokoušel i další spisovatel, ale rychle to vzdal a přepsal ji do moderních termínů, které ovšem nesouvisí se skutečnou Bubiši.

Bubiši obsahuje i dosti dvojsmyslné výklady ještě tajemnější techniky nazývané „jedovatá ruka“ anebo „opožděný dotek smrti“ (v mandarínské čínštině tien-süe / dian xue, kantonsky dim mak), z nichž vědci chápou jen pramálo. Dosažení mistrovství v umění tien-süe (dian xue) vyžaduje mimořádného zasvěcení a právě popis této techniky může být jedním z důvodů, proč Bubiši zůstávala tak dlouho utajovaným dokumentem i navzdory opakovaným pokusům publikovat ji. Zmíněné články v Bubiši [v dochovaném stavu] nepopisují jak přesně vykonat úder, jímž bychom dosáhli bezvědomí potenciálního útočníka, ani jak postupovat v případě, že jsme sami vystaveni takovémuto útoku. Avšak systematicky popisují velmi přesnými výrazy, jak úchopy, tlakem a stláčením určitých vitálních bodů ukončit lidský život. Nyní tyto články poprvé uvádíme v plném znění.
 

Přestože přesné detaily ohledně původu Bubiši zůstávají nejasné, není pochyb o tom, že je to vzácný historický poklad. Otázka okolo jejího příchodu na Okinawu zůstává nezodpovězena a je zřejmě zcela mimo dosah našich vědomostí.
Například, pokud hlouběji přezkoumáme již dříve zveřejněné historické in-formace, s přihlédnutím k svědectvím raných průkopníků karate, můžeme zjis-tit, kdo se nejvíce zasloužil o rozvoj čínských bojových umění na Okinawě. Přestože nejsme schopni přesně určit skutečný pramen, z kterého vzešla Bubiši, dokážeme aspoň identifikovat hlavní znaky, představující spojovací článek s okinawskými styly bojových umění. Pokud tak učiníme, určíme si rozsah ana-lýzy, jejíž další studium přinese více hlubších a osvětlujících objevů.
Avšak k těmto historickým objevům se nedopracujeme snadno. Domnívám se, že většina z toho, co bylo původně přineseno na Okinawu z Říše středu, buď už dávno neexistuje, anebo prošlo, podobně jako kung-fu v Číně, radikální proměnou. A kdo může dnes říci, kolik zde bylo vedlejších stylů – kromě řady hlavních stylů jižního kung-fu – , které se objevily a poté beze stopy zmizely, přičemž také ovlivnily okinawské bojové styly? Je prakticky nemožné vy-stopovat vývoj všech stylů a škol. S podporou mnohých významných členů Fu-čouské asociace wu-šu, Li I-tuan (Li Yiduan) tvrdí, že nespočetné množství škol a stylů (z nichž některé cvičili jen členové určité rodiny anebo dokonce jen jediný člověk) buď zaniklo, bylo přeneseno do sousední provincie, anebo je časem pohltily jiné styly. S ohledem na toto bych nyní rád uzavřel mou předešlou analýzu pokusem o odhalení hodnověrného zdroje, z kterého se Bubiši mohla na Okinawě objevit.

Odevzdávání Bubiši

V následujícím odstavci si budeme povídat o různých teoriích vysvětlujících jak se Bubiši dostala na Okinawu, rozebereme si životopisy mistrů, kteří ji tam mohli přinést, a vliv každého z nich na rozvoj okinawského karatedó.
Jak napsal ve své knize Brána Bílého jeřába, Styl žeroucího jeřába (Haku-curu Mon: Šokucuru Ken / Hakutsuru Mon: Shokutsuru Ken) z roku 1983, mistr Liou Jin-šan (Liu Yinshan), šaolinský klášter byl v ranném období dynastie Čching (Qing) útočištěm odbojných bojovníků, a proto ho vládní jednotky, snažící se vykořenit jakýkoliv zdroj protivládních aktivit, v roce 1674 vypálily. Mezi mnichy, kteří z kláštera v provincií Che-nan (Henan) unikli, byl i Fang Čung-kung (Zhonggong; známý též jako Fang Chuej-š’ / Huishi), mistr boxu Osmnácti mnišských pěstí [Osmnáct rukou arhatů (světců) neboli Š’-pa luo-chan-šou].

Existuje několik vysvětlení Čung-kungových následných cest a aktivit po jeho pozdějším příchodu do Fu-ťienu (Fujian). Nicméně nejznámější jsou zprávy, jež jej zmiňují jako otce Fang Čchi-niang (Qiniang), děvčete, které vyrůstalo ve vesnici Jung-čchun (Yongchun) ve Fu-ťienu, a rozvinulo box Bílého jeřába. Pokud je tato historka důvěryhodná, potom kung-fu jungčchunského Bílého jeřába vzniklo začátkem osmnáctého století. Jak brzy uvidíme (v článku 1), v Bubiši se objevuje i krátký životopis Fanga a jeho dcery. Podobně jako v případě kung-fu Pěti předků, Mnišské pěsti, Draka a Tygra, měla Fangova eklektická metoda očividně hluboký dopad i na rozmach a formování jiných původních stylů kung-fu nejen ve Fu-čou (Fuzhou), ale i v jeho okolí. Mimochodem, traduje se, že mnohé z těchto stylů kung-fu byly později přijaty a rozvinuty právě na Okinawě. Mijagi Čódžun (Miyagi Chojun), přímý žák Higašionny Kanrjóa (Higashionna Kanryo; 1853-1917), ve svojí knize Přehled karatedó tvrdí, že „styl“ kun